Doporučuji
EveryTrail
Kontakt

První skororybaření

Rodina mé sestry je celá, ano, dalo by se říct, celá rybářská. Frontman s funkcí provianťáka je moje sestra, ostatní členi, tedy tři chlapi, jsou už „pouze“ rybáři J. To mě také přivedlo k myšlence, že jsem se s nimi od počátku mé rybářské horečky osobně neviděl. Pro pořádek, horečka započala k posledním dnům roku 2010.

Přes počáteční nesnáze s nalezením vhodného termínu návštěvy byl vybrán termín od 12. 2. 2011 do 14. 2. 2011. Nápad jsem konzultoval se ségrou, která, stejně tak jako zbytek rodiny, nápad kvitovala. Druhý den mi volá švára, že by mělo být hezky a jestli nevyrazíme podráždit podvodní faunu. No jasně!!!  Právě jsem si totiž pořídil pruty, navijáky, tašky, atd., synovec pracuje v rybářské prodejně v místě bydliště našeho cíle, a tak by to byla parádní příležitost pro doplnění vybavení do provozuschopného stavu.  Slovo dalo slovo a už nezbývalo nic jiného, než se těšit na sobotní rybařinu.

V předvečer odjezdu jsem se při balení rozhodl zabalit vše, co k rybolovu doposud vlastním, na místě dokoupím zbytek a v sobotu bude švára chytat na mé pruty – to už abych je měl konečně v akci.  Jelikož výprava byla od prvopočátku plánovaná se synem, rozhodl jsem se, že zvolíme adrenalinovější způsob přepravy než je osobní automobil. Vlak. Od doby, kdy jsme si pořídili rodinný vůz, jsme českým drahám moc vydělat nedali, po pravdě, taky není důvod. V tomto případě mě cesta vláčkem se synem přišla jako maximálně romantický způsob přepravy. Má to svá pro a proti, pro mě tedy spíš samá proti, ale pro děti asi samá pro. Obzvlášť absence bezpečnostní sedačky, která se především vyznačuje pevnou aretací dětského tělíčka do nehybné polohy. Když si vzpomenu, co jsem jako malý na zadních sedadlech vyváděl, tak se ani nedivím, že jo po půl hodině cesty rozmrzelý. Tímto sedačky samozřejmě neodsuzuji a jsou neodmyslitelnou součástí každé cesty autem.

V pátek ráno jsem vše nanosil do auta. To bylo překvapení, když jsem zjistil, že Lagunka má na obal na pruty jaksi nedostačující rozměry kufru…na štorc se vlezly. Došel jsem pro Matěje, mamka nás vyprovodila a už jsme si to drandili do Nymburka, kde pracuji. Plán byl jednoduchý, Matěj počká u dědy, já si vezmu půl dne dovolený a kolem poledního odjíždíme směr Pardubice. Nutno podotknout, že můj táta je, přes svůj věk, velice akční a nabídnul se jako přepravní podpora. Těsně před jedenáctou za mnou zaklaply dveře od práce a mířím k dědovi. Najíst, obléknout, dobalit, pruty na ramena, batoh na rameno, Matěj s dědou za ruce a jdeme na vlak.

Cestou na nádraží jsem se dozvěděl, že Matěj nespal. Místo rychlých rychlíků tedy volíme osobní vlak, který by měl dát větší časový prostor pro Matějův odpočinek. Při koupi lístku beru Matějovi dětskou „jako“ jízdenku, což děda bere od Českých drah jako hyenizmus. Vysvětlil jsem mu tedy, že se jedná jenom o „jako jízdenku“, což děda bral od Českých drah jako výborný nápad. Osobní vlak přijel na čas. Když nemá člověk plné ruce a nepřepravuje s sebou dvou a půl letého syna, tak si ani neuvědomí, jak jsou propasti mezi perónem a podestou vlaku opravdu propastné. Pro tyto případy je s námi děda a propast je v mžiku překonána – ihned mi bleskne hlavou myšlenka na zpáteční cestu a dědovu absenci. Zabydlujeme se za pneumaticky ovládanými dveřmi do přízemních přepravních prostor dvoupatrového „panťáku“. Marně jsem hledal odkládací prostor pro tašku, řekl bych běžných rozměrů. S nelibostí ji zasunuji pod sedadlo a z tašky na pruty nám vytvářím přístřešek, což se Matějovi zdá jako velká sranda. Vlak se rozjíždí a Matěj čeká na pana průvodčího.

Vlak do Kolína dorazil v předepsané minutě příjezdu. Vzhledem k tomu, že Matěj cestou nespal, jsem rozhodl, místo dvacetiminutového čekání na rychlík, změnit typ vlaku do Pardubic na osobní. Čtyři minuty na přestup z pátého nástupiště na druhé se ukázalo jako nejkratší možný časový úsek za který se to dá stihnout, samozřejmě s dědovou podporou. Sedíme ve stejném typu osobního vlaku, volím tedy stejnou taktiku ukládání batožiny. Opět odjíždíme přesně na čas, Matěj opět čeká na pana průvodčího. Matějovo čekání na průvodčí byl asi důvod toho, že nespal. V obou případech přišel až ke konci jízdy.

Otázka „A plóč konečná stanice Paldubicé“ naznačovala, že se blíží naše konečná stanice. Se ségrou jsme byli dohodnutý, že na nás počká na nádraží a společně pojedeme k Járovi do prodejny. Táta se s námi rozloučil už na nádraží a nejbližším vlakem odcestoval zpět domů. Přemisťování pardubickou linkou číslo 6 kolem čtrnácté hodiny, nepatří k mým oblíbeným sportům a už vůbec ne s neskladným zavazadlem v podobě futrálu na pruty a „Carry all“ tašky. Ségra s Matějem si sedá ihned po nástupu, já se do třetí zastávky mrdlám v uličce. Nadšení z cestujících je zřejmě oboustranné. Jelikož v MHD průvodčí nechodí, Matěj na druhé zastávce, po dotazu „Ploč autobusové nádlaží?“, usíná. Tím pádem se mění i cíl naší cesty. Jedeme na konečnou, aby se Matěj u ségry dospal. Na konečné na nás čeká švára – tímto byl završen přepravní doprovod do all inclusive podoby. Z otázky „Co to s sebou proboha táhneš?“ jsem vycítil, že můj záměr zůstal doposud neodhalen.

Za Járou jsme nakonec vyrazil se švárou a, zaplať pánbůh, autem. Značková prodejna rybářských potřeb je autem co by kamenem dohodil. Cílem je dokoupit základní vybavení pro předpisový lov. Tedy: naběrák na ryby (Matějovo označení podběráku), peán a metr. Dále věci nezbytně nutné: vlasce, háčky, vidličky, krmítka, olůvka, gumičky, číhátka, návazcový materiál a spoustu dalších, naprosto nezbytných věcí. V plánu jsem měl i nějakou zimní vnadící směs, ale byl jsem ujištěn, že doma něco je. Nákup proběhl v podobě chaotického pobíhání po prodejně a ještě chaotičtějšího výběru. Řekněme, že za hodinu a půl jsem platil. Švára s Pepou (mladší synovec) ještě zajeli koupit masňáky. Hotovo, jedem domů.

Když večer Matěj usnul, rozhodl jsem se začít s navazováním.

O vhodnosti postupu a volby dále popisovaných událostí bych se nerad zmiňoval podrobněji. Asi takhle, první rozhodnutí v životě co a jak navázat a na co chytat. Věřím, že se tomu jednou zasměju J.

Jako montáž jsem se rozhodl zvolit průběžné krmítko – obratlík – návazec z tenkého fc a malý háček, jeden s vlasem, druhý bez. Vynecháním popisu průběhu navazování ztratím několik (pro mě) humorných okamžiků, ale hlavně tento zápis neprodloužím o několik stran, v podstatě samých invektiv mé šikovnosti a v jednom případě kvality zakoupeného zboží. Abych nedal časem prostor ke spekulacím, o jaké zboží se jednalo, i když věřím, že na to nezapomenu, tak se jednalo o nesmrštitelnou, teplem smršťující se hadičku. Podezírám záměnu klasické bužírky při balení produktu… Večer spolu s pivem mizel rychleji než bych si přál. Jelikož je toto náš RYBÁŘSKÝ blog, nebudu se zde o průběhu večera radši vůbec zmiňovat. Jde se spát.

Rodina mojí sestry, s ní v čele, má vždy neotřelý nápad při výběru dárků k čemukoliv a hlavně pro Matěje. Netušil jsem ovšem, že disponují i neotřelým způsobem buzení… Neuvěřitelná rána (chápej jako zvuk) a řinčení skla mě v sedm hodin ráno vytrhly z celkem hlubokého spánku. Zmateně jsem vyběhl z postele (z pohledu třetí osoby by to musel být velice humorný pohled) a s nabíhajícím systémem jsem se snažil lokalizovat zdroj oné rány. V kuchyni spadla zasklená skříňka. Ona skříňka stojí na další skříňce a tvoří tak bariéru mezi vstupem a přímým pohledem na šlofíčkové kanape, kde ségra se švárou nocují, když jim přijedu s Matějem zabrat ložnici. Kromě rozbitého skla byla újma spíše rázu citového. Ve skříňce byla, mimo jiných rodinných pokladů i švárova výstavka plastových modelů letadel.   

Po úklidu jsme začali s přípravou. Jako revír byl nejdřív vybrán Chrud­imka 1, ale nakonec jsme zvolili Labe 29. Na návrh mé sestry jsme se měli se švárou a Pepou na místo přepravit autem a ona s Matějem dorazí MHD. Návrh přijat. O proviant bylo v hojné míře postaráno, takže jsme vyrazili. Teplota kolem 1 -2 °C, skoro jasno a mírný severní vítr. Na cílovém místě seděl pouze jeden rybář, bohužel v nejlepším směru. Museli jsme zvolit nához na otevřené Labe. Usoudil jsem, že manipulace s nenahozeným a nepřipraveným prutem není v rozporu s RŘ a jal se ho opatřit konečnou montáží, návnadou a nástrahou. Pepa se zatím staral o svoje nádobíčko a švára vedl odborný dohled s občasnou pomocí. Nahození mých prutů už bylo v celkové režii švagra. Tak a je to tady, první nahození. No a máte to kluci za sebou J. Vše bylo tak, jak má. Udice pod vodou vlasce co možná nad vodou, kafe v termosce a hlavně ten pocit….. 

Musím uznat, že nějaký ten rozdíl v časovém rozmezí záběrů na videích a našem případě byl. My jsme totiž zatím žádný neměli. Během hodiny dorazila ségra s Matějem. Matěj nemluvil, vzhledem k teplotě a větru asi ani nemohl a byl takový jakýsi divný. Jakmile byl usazen do švagrova privilegovaného křesla, žádal párek s rohlíkem. V tu chvíli mě došlo, že pokud neudělám nějaké záběry kamerou a foťákem teď, potom už nebudu mít kdy. Během 15ti minut snědl dvě nožičky párku s rohlíkem, zvedl se z křesílka, chytil ségru za ruku a řekl „teto můžem“. To byl jasný povel k odchodu. Byla opravdu zima, a tak nikdo na Matěje nenaléhal, ségra se zhostila role au-pair a vyrazili k domovu. Později jsem se dozvěděl, že se při cestě na ryby stavili v potravinách, kde koupili onen párek a rohlík. Potom měla ségra prohlásit, že si dá na rybách párek a půjdou. Matěj to splnil do puntíku J

Rybář odešel a my jsme se přestěhovali na jeho místo. Zbytek dne se nesl ve stejném duchu. Střídání nástrah, přemlouvání rybiček k akci a užívání si pěkného dne. Zásoby jídla a pití se tenčily, čas plynul a trpělivost docházela, musím podoktnou, že hlavně ze švárovi strany. V jednu hodinu jsem se nechal zviklat a připustil jsem, že pokud do dvou nic, tak balíme. Když jsem si balil první prut, najednou policajt na druhém prutu začal poskakovat jako šílený (asi ne, ale v porovnání s celým dnem určitě)….vytáhli jsem okousanou lisovanou housku. Chyběla ji přesně polovina J Tak přece berou a ještě k tomu na můj prut, mnou zvolenou návnadu a mnou určený místo náhozu. Sice ZERO, ale bylo to tam!!!! A příště už ofiko J

 Tímto děkuji rodině mé sestry za krásný víkend, nejen u vody. Járovi za pomoc při výběru vercajku, ségře za ochotu a švárovi a Pepovi za trpělivost při „rybolovu“. Všem velký dík od Matěje, který se u vás má vždy jako paša.

 
Zobrazit místo Revír - Chrudimka 1 - MO Pardubice na větší mapě

Průměrná známka: 2,00

Komentář ke článku (0)

První výprava k vodě

 

Po několika ošklivých dnech se blížil víkend s předpovědí větrného, ale slunečného a poměrně teplého počasí. Výprava s Matějem byla jasná volba, jenom jsem musel vybrat cíl. Určitě k vodě, určitě tam, kam bychom potom chodili chytat a určitě ne nikam daleko. Vylučovací metodou jsem došel k rybníku Řehačka. Tento rybník patři spolu s dalšími do revíru 411 164 - LABE 19 A a v jeho těsné blízkosti protéká Labe, které se stalo checkpointem naší trasy. Vzhledem k turistickému výkonu Matěje, jsem cestu naplánoval podle západního břehu směrem k hrázi, dále podle lesa k Labi a tou samou cestou zpět. Předpokládána dálka trasy byla něco kolem 1,5 km. Později se ukázalo, že výběr trasy a délky byl naprosto dostačující. Celá tato výprava měla i podružný cíl, a to zmapovat terén pro další případný výlet, ale tentokrát už s plnou polní, vlastně rybářskou.
Čas odjezdu jsem nechal náhodě, maximálně však do půl desáté. Budík jsem večer nenastavoval. Stejně existovalo vysoké riziko brzkého Matějova vstávání, takže ani nebyl důvod. Probudil jsem se kolem půl sedmé, všude ticho a tma. Potichu jsem vylezl z postele a s dobrým pocitem ranního ptáčete jsem šel připravovat snídaně a svačiny na cestu. Přípravy mě tak „uchvátili“, že jsem si nevšimnul ručiček na hodinkách. Bylo už po čtvrt na osm a Matěj ještě spal. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat kolikrát za dva a půl roku spal takhle dlouho…. Největší nebezpečí číhalo v podobě přítomnosti maminky v ložnici. Kdyby se totiž Matěj při cestě z pokojíčku vydal, místo doprava, doleva a šel by za mámou do ložnice, tak naše (pak už jenom moje) výprava končí v začátcích. Naštěstí se mi podařil odchyt přímo u dveří z pokojíčku. Při dotazu na maminku jsem ji patřičně zazdil a vzal Matěje do obyváku. Svačina v podobě rohlíků se salámem, půl červené papriky, půl okurky a teplého čaje v termosce byla zabalena. Na poslední chvíli mě napadlo, že by bylo prima mít s sebou nakrájený chleba. To jenom pro případ kdybychom tam náhodou narazili na nějaké vodní zvířectvo v podobě, nedej bože, labutě. Všechno máme sbaleno v budoucích rybářských krabičkách od rodinného balení kempingového salátu a přichází nejstresovější okamžik odjezdu – oblékání. Naštěstí Matěj spolupracuje, takže jsme za chvilku oba v tůristickém a odcházíme do auta.
Na cestě dlouhé, celých, deset kilometrů, jsem dokázal zabloudit. V pátek večer jsem musel provést tvrdý reset telefonu a tím pádem jsem si smazal „moji“ navigaci. Vzhledem k přítomnosti map a navigace od výrobce telefonu jsem si řekl, že si moji navigaci doinstaluji až v sobotu večer. Bohužel se tento krok ukázal býti špatným. Navigace mě tvrdošíjně chtěla protáhnout přes zatarasenou příjezdovou cestu k vrátnici podniku KOVONA. Značka, průjezd zakázán, byla od pohledu starší než já, tak nechápu, proč nemohlo na mapách dojít k nějaké aktualizaci. Vypínám navigaci!! Beru stařičkou automapu a kontroluji si mojí představu o následné cestě.
Při odbočování na polní a lesní cestu jsem začal mít obavy nejen o auto. Cesta byla bahnitá, místy neprůjezdná. Jenom nezapadnout….jenom nezapadnout. Bahno smíšené se slámou, které lítalo od kol, se lepilo všude možně po obvodu auta. Ani ve skrytu duše jsem si nedal do souvislosti kvalitu příjezdové cesty a terén kolem rybníka. Na konci cesty jsem zaparkoval na malém travnatém ostrůvku. S pocitem pevné půdy pod nohama jsem začal vystupovat z auta. Ihned po došlápnutí jsem poznal, že tento výšlap se zapíše bahnem do historie našich výletů. Další z přírodních živlů, který mě rmoutil, byl vítr. Celkem silný, celkem studený. Matěje jsem namazal patřičnou vrstvou krému, vyndal foťák, vzal brašnu a šli jsme. Kolem rybníka bylo několik desítek krtinců, zajímavé je, že jsem si doposud nespojoval krtince s přísadou do vnadící směsi…J Vytáhl jsem foťák a začal jsem si fotit místa vhodná k lovu. Pomalým tempem jsme došli na hráz s informační cedulí patřící do naučné stezky „Krajinou Rudolfa II“. Kontrola syna dotazy na zimu, žízeň, hlad a čůrání. Vše v pořádku. Vydáváme se tedy kolem lesa k Labi. Jestli jsem si myslel, že jsme od auta šli v blátě, tak mě to měl tento úsek velice pečlivě vymluvit. Mírně nakloněná a velice bahnitá „cestička“ vedla kolem hluboké orby na straně jedné a dřevnatých pozůstatků bodláků na straně druhé. Boty byly čím dál těžší. Cítil jsem, jak mi tíha nabaleného bahna začíná zouvat boty. Matěj mlčel a drživ mě za ruku šlapal přede mnou. Nedával jsem tedy na sobě nic znát a předstíral, že bahnité koule na nohou jsou naprostou běžnou součástí života. Konečně jsme dorazili k Labi. Krásný travnatý břeh ve tvaru velké lavice byl pro odpočinek jako stvořený. Na Matějovu objednávku jsem začal vybalovat rohlíky a papriku. Posadil jsem ho do závětří velkého břehu a začal servírovat. Udělal jsem pár fotografií a sledoval jsem rozbouřené Labe. Foukal takový vítr, že bylo občas vidět na vlnách bílou čepičku vodní pěny. Nad hlavou proletělo hejno kormoránů, no jo no. Jablko nespadlo daleko od stromu ani tentokrát. Po vzoru mé ženy – u vody vyhládne – ládoval Matěj do sebe druhý půlrohlík a několikátý kus papriky. Vše patřičně zapíjel vodou z čutory. Okruh základních kontrolních otázek jsem si dovolil zúžit na zimu a čůrání, zato jsem přidal dotaz na návrat. Na vše se mi dostala odpověď v podobě vrcení hlavou.
Chvilku potom co dojedl poslední kus papriky, jsem ve větru zaslechl: deme domů. Nejsem proti. Balím krabičky zpátky do tašky a psychicky se připravuji na blátivou cestičku k domovu. Matěj zanevřel na mojí stabilizační pomocnou ruku a našel si radši klacek. Po tom, co Matěj málem zahučel do brázdy, jsem dostal klacek na starost já. Samozřejmě s patřičným upozorněním, že se nesmí vyhodit. Aspoň bude čím ošťourat bahno z bot. Cesta zpátky nebyla už tak náročná. Vítr se trochu uklidnil a nebe vyčistilo. Rozloučili jsme se sluncem zalitou hladinou rybníka a já jsem pomalu začal přemýšlet, jak to uděláme s přepravou v autě.
Matěj jel domů s botama v kufru a nohama zamotanýma do mikiny a já jsem se rozhodl být za prase.
Jsem rád, že Matěj vydržel u vody při nic nedělání celkem dlouhou dobu. Doufám, že při rybaření to bude ještě lepší a nestanou se z rybářských výprav pouze návštěvy. Malý recept na udržení ho u vody by mohla být velká zásoba papriky.


 

Průměrná známka: 3,14

Komentář ke článku (9)