Rodina mé sestry je celá, ano, dalo by se říct, celá rybářská. Frontman s funkcí provianťáka je moje sestra, ostatní členi, tedy tři chlapi, jsou už „pouze“ rybáři J. To mě také přivedlo k myšlence, že jsem se s nimi od počátku mé rybářské horečky osobně neviděl. Pro pořádek, horečka započala k posledním dnům roku 2010.

Přes počáteční nesnáze s nalezením vhodného termínu návštěvy byl vybrán termín od 12. 2. 2011 do 14. 2. 2011. Nápad jsem konzultoval se ségrou, která, stejně tak jako zbytek rodiny, nápad kvitovala. Druhý den mi volá švára, že by mělo být hezky a jestli nevyrazíme podráždit podvodní faunu. No jasně!!!  Právě jsem si totiž pořídil pruty, navijáky, tašky, atd., synovec pracuje v rybářské prodejně v místě bydliště našeho cíle, a tak by to byla parádní příležitost pro doplnění vybavení do provozuschopného stavu.  Slovo dalo slovo a už nezbývalo nic jiného, než se těšit na sobotní rybařinu.

V předvečer odjezdu jsem se při balení rozhodl zabalit vše, co k rybolovu doposud vlastním, na místě dokoupím zbytek a v sobotu bude švára chytat na mé pruty – to už abych je měl konečně v akci.  Jelikož výprava byla od prvopočátku plánovaná se synem, rozhodl jsem se, že zvolíme adrenalinovější způsob přepravy než je osobní automobil. Vlak. Od doby, kdy jsme si pořídili rodinný vůz, jsme českým drahám moc vydělat nedali, po pravdě, taky není důvod. V tomto případě mě cesta vláčkem se synem přišla jako maximálně romantický způsob přepravy. Má to svá pro a proti, pro mě tedy spíš samá proti, ale pro děti asi samá pro. Obzvlášť absence bezpečnostní sedačky, která se především vyznačuje pevnou aretací dětského tělíčka do nehybné polohy. Když si vzpomenu, co jsem jako malý na zadních sedadlech vyváděl, tak se ani nedivím, že jo po půl hodině cesty rozmrzelý. Tímto sedačky samozřejmě neodsuzuji a jsou neodmyslitelnou součástí každé cesty autem.

V pátek ráno jsem vše nanosil do auta. To bylo překvapení, když jsem zjistil, že Lagunka má na obal na pruty jaksi nedostačující rozměry kufru…na štorc se vlezly. Došel jsem pro Matěje, mamka nás vyprovodila a už jsme si to drandili do Nymburka, kde pracuji. Plán byl jednoduchý, Matěj počká u dědy, já si vezmu půl dne dovolený a kolem poledního odjíždíme směr Pardubice. Nutno podotknout, že můj táta je, přes svůj věk, velice akční a nabídnul se jako přepravní podpora. Těsně před jedenáctou za mnou zaklaply dveře od práce a mířím k dědovi. Najíst, obléknout, dobalit, pruty na ramena, batoh na rameno, Matěj s dědou za ruce a jdeme na vlak.

Cestou na nádraží jsem se dozvěděl, že Matěj nespal. Místo rychlých rychlíků tedy volíme osobní vlak, který by měl dát větší časový prostor pro Matějův odpočinek. Při koupi lístku beru Matějovi dětskou „jako“ jízdenku, což děda bere od Českých drah jako hyenizmus. Vysvětlil jsem mu tedy, že se jedná jenom o „jako jízdenku“, což děda bral od Českých drah jako výborný nápad. Osobní vlak přijel na čas. Když nemá člověk plné ruce a nepřepravuje s sebou dvou a půl letého syna, tak si ani neuvědomí, jak jsou propasti mezi perónem a podestou vlaku opravdu propastné. Pro tyto případy je s námi děda a propast je v mžiku překonána – ihned mi bleskne hlavou myšlenka na zpáteční cestu a dědovu absenci. Zabydlujeme se za pneumaticky ovládanými dveřmi do přízemních přepravních prostor dvoupatrového „panťáku“. Marně jsem hledal odkládací prostor pro tašku, řekl bych běžných rozměrů. S nelibostí ji zasunuji pod sedadlo a z tašky na pruty nám vytvářím přístřešek, což se Matějovi zdá jako velká sranda. Vlak se rozjíždí a Matěj čeká na pana průvodčího.

Vlak do Kolína dorazil v předepsané minutě příjezdu. Vzhledem k tomu, že Matěj cestou nespal, jsem rozhodl, místo dvacetiminutového čekání na rychlík, změnit typ vlaku do Pardubic na osobní. Čtyři minuty na přestup z pátého nástupiště na druhé se ukázalo jako nejkratší možný časový úsek za který se to dá stihnout, samozřejmě s dědovou podporou. Sedíme ve stejném typu osobního vlaku, volím tedy stejnou taktiku ukládání batožiny. Opět odjíždíme přesně na čas, Matěj opět čeká na pana průvodčího. Matějovo čekání na průvodčí byl asi důvod toho, že nespal. V obou případech přišel až ke konci jízdy.

Otázka „A plóč konečná stanice Paldubicé“ naznačovala, že se blíží naše konečná stanice. Se ségrou jsme byli dohodnutý, že na nás počká na nádraží a společně pojedeme k Járovi do prodejny. Táta se s námi rozloučil už na nádraží a nejbližším vlakem odcestoval zpět domů. Přemisťování pardubickou linkou číslo 6 kolem čtrnácté hodiny, nepatří k mým oblíbeným sportům a už vůbec ne s neskladným zavazadlem v podobě futrálu na pruty a „Carry all“ tašky. Ségra s Matějem si sedá ihned po nástupu, já se do třetí zastávky mrdlám v uličce. Nadšení z cestujících je zřejmě oboustranné. Jelikož v MHD průvodčí nechodí, Matěj na druhé zastávce, po dotazu „Ploč autobusové nádlaží?“, usíná. Tím pádem se mění i cíl naší cesty. Jedeme na konečnou, aby se Matěj u ségry dospal. Na konečné na nás čeká švára – tímto byl završen přepravní doprovod do all inclusive podoby. Z otázky „Co to s sebou proboha táhneš?“ jsem vycítil, že můj záměr zůstal doposud neodhalen.

Za Járou jsme nakonec vyrazil se švárou a, zaplať pánbůh, autem. Značková prodejna rybářských potřeb je autem co by kamenem dohodil. Cílem je dokoupit základní vybavení pro předpisový lov. Tedy: naběrák na ryby (Matějovo označení podběráku), peán a metr. Dále věci nezbytně nutné: vlasce, háčky, vidličky, krmítka, olůvka, gumičky, číhátka, návazcový materiál a spoustu dalších, naprosto nezbytných věcí. V plánu jsem měl i nějakou zimní vnadící směs, ale byl jsem ujištěn, že doma něco je. Nákup proběhl v podobě chaotického pobíhání po prodejně a ještě chaotičtějšího výběru. Řekněme, že za hodinu a půl jsem platil. Švára s Pepou (mladší synovec) ještě zajeli koupit masňáky. Hotovo, jedem domů.

Když večer Matěj usnul, rozhodl jsem se začít s navazováním.

O vhodnosti postupu a volby dále popisovaných událostí bych se nerad zmiňoval podrobněji. Asi takhle, první rozhodnutí v životě co a jak navázat a na co chytat. Věřím, že se tomu jednou zasměju J.

Jako montáž jsem se rozhodl zvolit průběžné krmítko – obratlík – návazec z tenkého fc a malý háček, jeden s vlasem, druhý bez. Vynecháním popisu průběhu navazování ztratím několik (pro mě) humorných okamžiků, ale hlavně tento zápis neprodloužím o několik stran, v podstatě samých invektiv mé šikovnosti a v jednom případě kvality zakoupeného zboží. Abych nedal časem prostor ke spekulacím, o jaké zboží se jednalo, i když věřím, že na to nezapomenu, tak se jednalo o nesmrštitelnou, teplem smršťující se hadičku. Podezírám záměnu klasické bužírky při balení produktu… Večer spolu s pivem mizel rychleji než bych si přál. Jelikož je toto náš RYBÁŘSKÝ blog, nebudu se zde o průběhu večera radši vůbec zmiňovat. Jde se spát.

Rodina mojí sestry, s ní v čele, má vždy neotřelý nápad při výběru dárků k čemukoliv a hlavně pro Matěje. Netušil jsem ovšem, že disponují i neotřelým způsobem buzení… Neuvěřitelná rána (chápej jako zvuk) a řinčení skla mě v sedm hodin ráno vytrhly z celkem hlubokého spánku. Zmateně jsem vyběhl z postele (z pohledu třetí osoby by to musel být velice humorný pohled) a s nabíhajícím systémem jsem se snažil lokalizovat zdroj oné rány. V kuchyni spadla zasklená skříňka. Ona skříňka stojí na další skříňce a tvoří tak bariéru mezi vstupem a přímým pohledem na šlofíčkové kanape, kde ségra se švárou nocují, když jim přijedu s Matějem zabrat ložnici. Kromě rozbitého skla byla újma spíše rázu citového. Ve skříňce byla, mimo jiných rodinných pokladů i švárova výstavka plastových modelů letadel.   

Po úklidu jsme začali s přípravou. Jako revír byl nejdřív vybrán Chrud­imka 1, ale nakonec jsme zvolili Labe 29. Na návrh mé sestry jsme se měli se švárou a Pepou na místo přepravit autem a ona s Matějem dorazí MHD. Návrh přijat. O proviant bylo v hojné míře postaráno, takže jsme vyrazili. Teplota kolem 1 -2 °C, skoro jasno a mírný severní vítr. Na cílovém místě seděl pouze jeden rybář, bohužel v nejlepším směru. Museli jsme zvolit nához na otevřené Labe. Usoudil jsem, že manipulace s nenahozeným a nepřipraveným prutem není v rozporu s RŘ a jal se ho opatřit konečnou montáží, návnadou a nástrahou. Pepa se zatím staral o svoje nádobíčko a švára vedl odborný dohled s občasnou pomocí. Nahození mých prutů už bylo v celkové režii švagra. Tak a je to tady, první nahození. No a máte to kluci za sebou J. Vše bylo tak, jak má. Udice pod vodou vlasce co možná nad vodou, kafe v termosce a hlavně ten pocit….. 

Musím uznat, že nějaký ten rozdíl v časovém rozmezí záběrů na videích a našem případě byl. My jsme totiž zatím žádný neměli. Během hodiny dorazila ségra s Matějem. Matěj nemluvil, vzhledem k teplotě a větru asi ani nemohl a byl takový jakýsi divný. Jakmile byl usazen do švagrova privilegovaného křesla, žádal párek s rohlíkem. V tu chvíli mě došlo, že pokud neudělám nějaké záběry kamerou a foťákem teď, potom už nebudu mít kdy. Během 15ti minut snědl dvě nožičky párku s rohlíkem, zvedl se z křesílka, chytil ségru za ruku a řekl „teto můžem“. To byl jasný povel k odchodu. Byla opravdu zima, a tak nikdo na Matěje nenaléhal, ségra se zhostila role au-pair a vyrazili k domovu. Později jsem se dozvěděl, že se při cestě na ryby stavili v potravinách, kde koupili onen párek a rohlík. Potom měla ségra prohlásit, že si dá na rybách párek a půjdou. Matěj to splnil do puntíku J

Rybář odešel a my jsme se přestěhovali na jeho místo. Zbytek dne se nesl ve stejném duchu. Střídání nástrah, přemlouvání rybiček k akci a užívání si pěkného dne. Zásoby jídla a pití se tenčily, čas plynul a trpělivost docházela, musím podoktnou, že hlavně ze švárovi strany. V jednu hodinu jsem se nechal zviklat a připustil jsem, že pokud do dvou nic, tak balíme. Když jsem si balil první prut, najednou policajt na druhém prutu začal poskakovat jako šílený (asi ne, ale v porovnání s celým dnem určitě)….vytáhli jsem okousanou lisovanou housku. Chyběla ji přesně polovina J Tak přece berou a ještě k tomu na můj prut, mnou zvolenou návnadu a mnou určený místo náhozu. Sice ZERO, ale bylo to tam!!!! A příště už ofiko J

 Tímto děkuji rodině mé sestry za krásný víkend, nejen u vody. Járovi za pomoc při výběru vercajku, ségře za ochotu a švárovi a Pepovi za trpělivost při „rybolovu“. Všem velký dík od Matěje, který se u vás má vždy jako paša.

 
Zobrazit místo Revír - Chrudimka 1 - MO Pardubice na větší mapě

Komentář ke článku (0)

Komentář ke článku (9)